Volyňští Češi

Bešta Vladimír

Vladimíra Beštu z Polonky jako majitele mlýna zastřelili, a jeho devatenáctiletého syna, který se jmenoval stejně jako otec, uvěznili. Do vyhnanství do oblasti kolem města Archangelsk u Bílého moře poslali jeho manželku Věru a děti Aloise a již provdanou Ninu s její novorozenou dceru Larisou Prisažniukovou. Manžel Niny se údajně zapojil do ukrajinského povstaleckého hnutí usilujícího o nezávislou Ukrajinu, jejhož členové se nazývali banderovci, a i to prý mohl být důvod perzekuce rodiny. Krátce se prý pak ukrýval u Beštových v Ledochovce.

Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941 se Sověti na Volyni zbavovali vězňů a tehdy také zastřelili devatenáctiletého bratrance Vladimíra. Tetě Věře se s malou Larisou nakonec v roce 1946 podařilo dostat z vyhnanství. Údajně si vytrhla své dva zlaté zuby a podplatila jimi úředníky. Až do reemigrace do Československa pak bydlela u bratra Josefa Martinovského v Českém Malíně. Nina a Alois museli jako práceschopní zůstat ve vyhnanství a Nina se pak už za svou dcerou do Československa nikdy nedostala a žila někde v Besarábii, kde založila novou rodinu. Alois se také oženil, měl děti a údajně stále žije někde v oblasti Novosibirsku. ( z vyprávění Lýdie Půrové na Paměti národa)