Obce na Volyni

Bohemka

• Hroby starodružiníka Františka Andrleho (*1892, †1972) a legionáře Karla Rejchrta (*1894, †1972) na vesnickém hřbitově.
• Pomník československým vojákům a rudoarmějcům padlým ve druhé světové válce (odhalen na podzim r. 1967; projekt Růžena Platonovičová-Kulhavá).
• Pomník prvním obyvatelům Bohemky (projekt A. Drbal, realizace Karel Petrák). Odhalen 22. 9. 1990.
• Pamětní deska 13 obětem hladomoru 1932–1933. Odhalena v lednu 2008.
• Husův kámen (koncepce a realizace Miloslav Jančík). Odhalen 12. 9. 2015 na počest 600. výročí upálení Mistra Jana Husa.

Související archiválie

Jako čeští učitele vyučovali v Bohemce Vilém Rejchrt, František Dostál (*1876, †1956), Emil Drobný, Václav Pujman, Alois Hrnčíř (*1899, †1965), vojenský zajatec a bývalý voják c. a k. rakousko-uherské armády, Alexandra Sivačuková (*1912, †60.léta XX.st.), rodačka z Čechovky Podolské gubernie, Emilie Kulhavá, František Modeříč (*1909, †1977), rodák z Marjatyna Žytomyrské oblasti, a Josef (*1916, †1997) a Olga Drahošovi z Malynivky Žytomyrské oblasti. Od 10.9.1991 vyučovala češtinu Olga Andršová a Anna Dončenková.

V letech 1905-1930 existovalo v Bohemce soukromé zemědělství. Za kolektivizace v r. 1930 vzniklo družstvo Červonyj prapor (r. 1976 po reorganizaci bylo přeneseno sídlo družstva do sousední Dobrožanivky). Jako předsedové družstva působili Josef Matějka (*1885?, †1931), Josef Rejchrt (*1860, †1937), Pavel Poláček, Ludvík Žornorovič, Alexandr Martynov, Václav Rejchrt (*1908, †1975), Fridrich Andrš (*1898, †1965), Vilém Jančík (*1912, †1980), Ludvík Rejchrt, Vilém Andrš (*1927, †1967), Vladimír Vabík (*1923, †1986), Petro Bunjakov, Valerij Timanovs'kyj, Ivan Bachmač a Vasyľ Uštan. V r. 1988 vzniklo nové družstvo Myr se sídlem v Bohemce. Jako předsedové tam působili Ivan Burdejnyj a Ing. Josef Hart. V únoru 2000 na základě družstva vznikla společnost s ručením omezeným Myr, jejímž ředitelem se stal Ing. Josef Hart.

Související osoby

• Pujman Václav, Matěj

  Zatčen roku 1930, 4 měsíce byl v gulagu v Permu na Urale a potom v okolí Moskvy, kde pět let kácel stromy. Potom byl propuštěn a vrátil se do Bohemky. Roku 1949 byl povolán na rok do pracovní armády (trudarmii).

• ? Emilie, Pujmanová, Andršová

  Z dopisu Emile Pujmanové br. R. Šedému ze dne 22.4.1933 (archiv synodní rady ČCE) 

  „Pane faráři, prosíme, neodkládejte naší prosbu ani na chvilku, neboť smrť hladem jest hrozná. Viděli jsme zde, jak již dva zemřeli hladem, hoši Kulhavých. Byli opuchlí, až se blýskali a opuchlých je u nás velice mnoho. ... Snad nás znáte. Já jsem Václava Půjmana nevěsta, máme dvě děti, Aničku a Adolfka. Anička jest tříletá a hošík sedmiměsíční a můj muž Ludvík sedí zavřený v „dopru“ [ve vězení]. Už neumí ani chodit, musí ho zdvihat a já jsem s dětmi sama doma. Děti pláčou, chtějí jíst a není jim do úst co dát. Komu ještě dojí kravička, tak nám trochu toho mléka dá. Ale co je to všechno platné. Takových, jako jsme my, jest u nás mnoho, skoro polovička nemá ani stodolu, ani komoru, ani kde by hlavu sklonili. Jsme jenom jako ptáci, pořád přeletujeme z chaty do chaty a svého nic, ani tu lžíci nemáme, poněvadž nám všecko sebrali a z chat povyháněli, tak že nezbývá nic jiného než umřít hlady. Pantáta jest vypovězen na pět let a panímáma jest jako já honěna z místa na místo a můj otec jest také již pět měsíců ve vězení. U nás mnozí dostávají z Čech pomoc a já věřím, že moje prosba nebude oslyšena, ale vyslyšena. Když budete něco posílati, adresujte na Josefa Rejchrta. Kdyby jste to adresovali na nás, tak by nám to vláda nedala, poněvadž nás počítají jako „pomeščíků“, jsme zavření, ti poslední. Pošlete něco také Bedřichu Rejchrtovi, také jest zavřený, sedí v Oděse již 6 měsíc, i Saša Sivačuková a stejně s ním i všichni, co byli v Čechách. Velice strašně vypadají, někteří již složili svoje kosti v „dopru“ navždy, odešli na věčný „dopr“, odkud není návratu“.

• Pujman Ludvík, Václav

  Z dopisu Emile Pujmanové br. R. Šedému ze dne 22.4.1933 (archiv synodní rady ČCE) 

  „Pane faráři, prosíme, neodkládejte naší prosbu ani na chvilku, neboť smrť hladem jest hrozná. Viděli jsme zde, jak již dva zemřeli hladem, hoši Kulhavých. Byli opuchlí, až se blýskali a opuchlých je u nás velice mnoho. ... Snad nás znáte. Já jsem Václava Půjmana nevěsta, máme dvě děti, Aničku a Adolfka. Anička jest tříletá a hošík sedmiměsíční a můj muž Ludvík sedí zavřený v „dopru“ [ve vězení]. Už neumí ani chodit, musí ho zdvihat a já jsem s dětmi sama doma. Děti pláčou, chtějí jíst a není jim do úst co dát. Komu ještě dojí kravička, tak nám trochu toho mléka dá. Ale co je to všechno platné. Takových, jako jsme my, jest u nás mnoho, skoro polovička nemá ani stodolu, ani komoru, ani kde by hlavu sklonili. Jsme jenom jako ptáci, pořád přeletujeme z chaty do chaty a svého nic, ani tu lžíci nemáme, poněvadž nám všecko sebrali a z chat povyháněli, tak že nezbývá nic jiného než umřít hlady. Pantáta jest vypovězen na pět let a panímáma jest jako já honěna z místa na místo a můj otec jest také již pět měsíců ve vězení. U nás mnozí dostávají z Čech pomoc a já věřím, že moje prosba nebude oslyšena, ale vyslyšena. Když budete něco posílati, adresujte na Josefa Rejchrta. Kdyby jste to adresovali na nás, tak by nám to vláda nedala, poněvadž nás počítají jako „pomeščíků“, jsme zavření, ti poslední. Pošlete něco také Bedřichu Rejchrtovi, také jest zavřený, sedí v Oděse již 6 měsíc, i Saša Sivačuková a stejně s ním i všichni, co byli v Čechách. Velice strašně vypadají, někteří již složili svoje kosti v „dopru“ navždy, odešli na věčný „dopr“, odkud není návratu“.

• Pujman Vilém

  Zatčen roku 1932, strávil půl roku ve vězení v Oděse, načež byl podmínečně propuštěn pro nedostatek důkazů. Roku 1938 byl znovu odvlečen a vrátil se až po roce 1945.

Související archiválie